Změny ve způsobech učení

Jak se učíme?

Jak se měnily a mění způsoby vzdělávání a učení? Co má na změny způsobů učení vliv? Zlepšují individualizované přístupy naše učení? Do jaké míry se ve vzdělávání na vysokých školách využívají nové možnosti ve způsobech učení?

Vystupujicí: 

PhDr. Ondřej Hausenblas, Univerzita Karlova, Bc. Lukáš Macenauer, MSc., Behavera.com, PhDr. Lucie Rohlíková, Ph.D., Západočeská univerzita v Plzni, Mgr. Martin Vraný, Ph.D., Univerzita Karlova

Abstrakty

Pro učitelství nestačí jen věda

Ondřej Hausenblas

Na Katedře české literatury PedF UK se od počátku tisíciletí snažíme řídit tím, že absolventi se mají stát hlavně učiteli a nikoli jen vědeckými badateli v oboru. Pojetí i obsah výuky odvozujeme primárně od toho, co potřebují děti a mládež pro to, aby uměly číst, rozumět, myslit a prožívat plus sdílet svou četbu v kulturním společenství. V pozadí, jako významný, ale služebný prvek držíme podávání údajů a výkladů literárněhistorických a teoretických. Chceme, aby to, jak se informace dostávají ke studentovi a jak vstupují do jeho poznání, se co nejpříměji propojovalo s potřebami žáka, který se čte, prožívá, interpretuje, buduje své uchopení smyslu díla. Poznatky o literatuře se tedy musejí prolínat  s tvorbou poznatků o rozvoji čtení textu, o rozvoji čtenářství a kritické gramotnosti i budování vztahu k literatuře a četbě.

Je to pro nás náročné mimo jiné i proto, že rozvržení studia fakulty na cyklus bakalářský (bez učitelského zaměření) a magisterský (zaměřený didakticky) znemožňuje zařadit do výuky dostatek praxí i přijmout dostatek vyučujících, kteří by výuku oboru dokázali s praxí účinně propojovat.

Behaviorální měření pracovních kompetencí v simulačních hrách – optimální řešení pro práci s mladými lidmi!

Lukáš Macenauer

Identifikovat a smysluplně rozvíjet pracovní kompetence u studentů a absolventů není snadné. Existují ovšem způsoby jak opřít diagnostiku a další práci s talenty o data. A vůbec to nemusí znamenat spoustu práce navíc. Přestože první kroky vedou skrze získávání kvalitních dat a jejich správnou interpretaci. Spíše naopak – začít můžete ihned, s minimem času i peněz. Jak na to vysvětlí ve svém vystoupení Lukáš Macenauer, expert Behavera.com.

FLEXIBILNÍ FORMY VZDĚLÁVÁNÍ – AKTUÁLNÍ TRENDY NA VYSOKÝCH ŠKOLÁCH V EVROPĚ A ČESKÉ REPUBLICE

Lucie Rohlíková

Digitální technologie velmi výrazně ovlivnily vzdělávání i celou společnost. Využíváme na vysokých školách dostatečně a smysluplně současné možnosti flexibilních forem vzdělávání? Jsou zkušenosti zahraničních vysokých škol relevantní inspirací i pro české vysoké školy? Které výrazné trendy bychom neměli nechat bez povšimnutí? V příspěvku budeme hledat odpovědi právě na tyto otázky.

KRITICKÉ MYŠLENÍ A DLOUHODOBÉ VZDĚLÁNÍ

Martin Vraný

Vědecké poznání světa se neustále rozšiřuje a předchozí znalosti tím pádem zastarávají. S. Arbesman odhaduje poločas rozpadu poznání, tedy dobu, za kterou se polovina poznatků z nějakého oboru ukáže jako nepravdivá, v řádech maximálně desítek let (např. pro medicínu je odhad 45 let). S rostoucím tempem vědecké práce roste i tempo zastarávání. Z toho plyne potřeba, aby studenti opouštěli vysokou školu vybaveni nejen aktuálním stavem poznání ve svém oboru, ale také schopností své poznatky revidovat a návykem vyhledávat si nové poznatky.
Výuka na VŠ se tradičně soustředí na předávání pokud možno aktuálních poznatků z oboru a schopnost samostatně a systematicky se vzdělávat ve svém oboru si studenti osvojí, pokud vůbec, pouze mimochodem. Co lze udělat pro rozvoj této schopnosti dlouhodobého, samostatného učení? Kromě jiného je třeba rozvíjet kritické myšlení a dispozici k němu. Student by se měli naučit vzdorovat konfirmačnímu zkreslení, tj. tendenci soustředit se na fakta a argumenty, která jsou v souladu s mým názorem či odborným přesvědčením a naopak ignorovat ty skutečnosti, které mu odporují. Je třeba, aby dokázali reflektovat předpoklady, na kterých je nějaká teorie či experiment založený, aby mohli adekvátně posoudit, zda je relevantní pro problém, který řeší. Potřebují dobře rozumět vědecké metodě, aby mohli posoudit, kdy je ve světle nových zjištění potřeba revidovat ta stará a nebyli odkázání pouze na odbornou autoritu.
Studie Arun a Roksa (2011) vzbudila rozruch zjištěním, že třetina studentů na amerických vysokých školách se ve schopnosti kriticky myslet za své studium nijak nezlepšila a téměř polovina studentů se během dvou let zlepšila jen zanedbatelně (pozn.: studie není přijímána jednoznačně). Nabízí se tak otázka, do jaké míry české vysoké školy rozvíjí schopnost kriticky myslet a zda by bylo žádoucí zaměřit část výuky explicitně na její rozvoj.
(Pro upřesnění dodávám, že pro úspěšné kritické myšlení jsou zásadní i ony základní odborné poznatky vyučované na VŠ, neboť vůči takovému kontextu bude student posuzovat nová zjištění a řešit problémy. Rozvíjení kritického myšlení či jiných dovedností tedy pochopitelně nemůže nahradit výuku poznatků.)

 

Diskuzní příspěvek

MĚNÍCÍ SE UČENÍ

Jan Beseda

Svět se rychle mění a je třeba, aby se změnilo i tradiční paradigma učení. Klasické behavioristické a kongnitivistické postupy už jsou nedostatečné, ale reagují na to vysoké školy dostatečně?

Zaměstnavatelé po školách požadují v ideálním případě absolventy se znalostmi, dovednostmi a kompetencemi šitými na míru. Stěžují si na příliš teorií zahlcené absolventy, kteří se ale nedostatečně orientují v praxi. Studenti také chtějí flexibilnější a “personalizované” vzdělávací cesty. Role neformálního učení mimo instituce se zvyšuje. Stoupá důležitost tzv. měkkých dovedností (schopnost efektivní komunikace, orientace na zákazníka, týmová práce, vedení, spolehlivost, kreativita, angažovanost, řešení problémů, vyjednávání, flexibilita, přesnost, podnikatelské myšlení), které mají být absolventi schopné využívat ve spojení s odbornými znalostmi a dovednostmi. V neposlední řadě roste důležitost orientace v digitálním prostředí. Je třeba také rozvíjet nové nástroje na měření měkkých dovedností (například různé simulační hry).

Jak by na danou situaci měly reagovat vysokoškolské instituce? Nabízí se zařazení nástrojů a postupů, jako jsou projektové učení, učení založené na problémech, simulační učení, stínování a koučování, seriózní hry, gamifikace, MOOCs, e-portfolia, digitální odznaky a learning analytics.

To vše bude na školy klást nároky především v oblasti didaktiky a financí. Vysokoškolská pedagogika je v současnosti v České republice hluboce podceňovaná a obzvláště se to projevuje při využívání ICT nástrojů ve vzdělávacím procesu. Chybí síť metodických center vysokoškolské pedagogiky a finanční prostředky pro pedagogy kombinovaných a distančních vzdělávacích kurzů. Učitelé by také měli aktivněji získávat aktuální poznatky z praxe. Měla by být podpořena výměna informací mezi zaměstnavateli a školami.

Jednou z hlavních překážek k rychlejšímu vývoji kurzů je byrokracie. Akreditační procesy mohou být pomalé a často málo flexibilní. Je třeba rozvinout systémy vnitřního zajišťování kvality a poskytnou školám větší autonomii a zapojit do tohoto procesu zajišťování kvality všechny důležité zainteresované strany, především zaměstnavatele a studenty. Do budoucna bude růst potřeba kratších vzdělávacích kurzů v rámci celoživotního učení.

Jaké změny mohou vysoké školy nastolovat ve způsobech učení? Z osvědčených přístupů lze jmenovat třeba zapojení studentů z různých oborů do společných projektů. Spolupráce studentů s odborníky či studenty z jiných oborů pomáhá rozšiřovat adaptabilitu na různá prostředí a porozumění a pochopení potřeb lidí z jiných prostředí. Tento přístup pomáhá rozvíjet realističtější pohled na problémy, empatii a zabraňuje tunelovému vidění.