Kvalita vysokých škol

Kvalita vysokých škol a jak ji vnímá veřejnost: např. kvalita vzdělávání a výzkumu, kvalita v oblasti společenských přesahů a funkcí vysokých škol.

O čem vlastně mluvíme, když mluvíme o kvalitě? Co všechno si pod pojmem kvalita představujeme? Jaké má vlastnosti? Má nějaké rozměry? Jaké jsou různé projevy kvality v různých oblastech? Co je kvalita vzdělání a vzdělávání v různých oblastech poznání? Jak vůbec definujeme kvalitu v oblasti přesahů? Co si pod pojmem kvalita vzdělání a výzkumu představuje veřejnost? Jak můžeme zajistit kvalitní vzdělávání v masifikovaném systému vysokého školství? Je kvalita měřitelná? Co opravdu měříme, když říkáme, že měříme kvalitu? Co se při tom, čemu říkáme měření kvality, ztrácí? Ztrácí se to nutně? Nebo je možné dělat to jinak a lépe? Jsou žebříčky užitečné? Pokud ano, kdy a kde? Pro co a pro koho? Nebo přinášejí nutně tak zúžený pohled, že to v konečném důsledku vede ke ztrátě kvality či některých jejích rozměrů (má-li kvalita rozměry)? Nakolik je způsob, jakým školy hodnotí a snaží se zlepšovat vlastní kvalitu, blízký potenciálnímu ideálu? Co umějí? Kde chybují? Co jim uniká? Kde a jak mají hledat prostor pro zlepšení? Jak si mohou pomoci?

KVALITA VYSOKOŠKOLSKÉHO VZDĚLÁVÁNÍ S OHLEDEM NA SITUACI V ČR

Helena Šebková, Jan Kohoutek

Kvalita vysokoškolského vzdělávání je již několik desetiletí jednou ze základních priorit rozvoje vysokoškolských systémů mnoha zemí na celém světě. Hlavními důvody důrazu na tematiku kvality vysokoškolského vzdělávání jsou nárůst počtu vysokoškolských studentů (včetně počtu studentů nad 30 let), různorodost studijních programů poskytovaných různě profilovanými vysokoškolskými institucemi, a též sílící požadavky státu na odpovědnost vysokých škol díky jejich tradiční autonomii a poskytovaným veřejným finančním prostředkům. Dalšími důvody pro zajišťování kvality pak jsou decentralizace rozhodovacích procesů, internacionalizace vysokoškolského vzdělávání (včetně uznávání vysokoškolské kvalifikace/částí studia), respektive potřeba relevance studia v souvislosti s uplatněním absolventů na trhu práce (včetně spolupráce s průmyslovou sférou). V neposlední řadě je nutno jmenovat vnitřní potřeby a motivy samotných akademických či řídích pracovníků vysokých škol pracovat za stabilních, transparentních podmínek s vymezenými cíli a kompetencemi, mít pocit uspokojení z vlastní práce a spolupráce s kolegy.

 

Uvedené důvody dokládají, že kvalita vysokoškolského vzdělávání je mnohoznačný, komplexní pojem aplikovaný pro nalézání řešení v různých kontextech a na různých organizačních úrovních. Z konceptuálního hlediska je možné kvalitu vysokoškolského vzdělávání vymezit jako excelenci, stálý růst, prahový standard(y), transformaci či vhodnost k účelu. V kontinentální Evropě (a USA) se v praxi prosadilo pojetí kvality jako prahového standardu zajišťovaného formou akreditace (instituce, programu). Výhodou akreditace je srozumitelnost konceptu napomáhající jeho implementaci a základní odpovědnosti vysokých škol za poskytované činnosti a eliminace nekvalitních („podprahových“) poskytovatelů vysokoškolského vzdělávání. Nevýhodou je převažující orientace na vstupy, dále též rizika byrokratizace a formalizace. S ohledem na region střední a východní Evropy je též třeba podotknout, že zavedení akreditačních mechanismů sice bylo částečně inspirováno praxí USA avšak s výraznými specifiky, zejména na rozdíl od amerického modelu byla akreditace v středoevropských zemích včetně ČR implementována jako mandatorní nástroj administrovaný státem zřízenou akreditační agenturou. Druhým, v praxi často využívaným přístupem k zajišťování kvality je „vhodnost k účelu“. Tento přístup se uplatňuje zejména v procesech vedoucích ke zdokonalování a v ČR je v současné době uplatňován téměř výhradně vysokými školami ve vnitřních systémech zajišťování kvality.

 

V ČR byla akreditace studijních programů zavedena po formativním, porevolučním období 90. let zákonem o vysokých školách č. 111/1998 Sb. Vysokoškolský zákon též ustavil kompetence a pravomoci Akreditační komise, jakožto národní agentury zodpovědné za zajišťování kvality. Kromě samotné akreditace studijních programů prováděla Akreditační komise během svého působení též hodnocení akreditovaných činností a akreditaci práv konat habilitační a profesorská řízení. Akreditační komise se též vyjadřovala k návrhům na zřízení soukromých vysokých škol (vázaných na akreditaci alespoň jednoho studijního programu) a dále k zřízení/sloučení/ rozdělení fakult veřejných vysokých škol. Dostupné analýzy ukazují, že například v období 1999-2009 činila celková úspěšnost akreditace studijních programů 93 % (vč. reakreditací).

 

Změny v oblasti zajišťování kvality přinesla novela zákona o vysokých školách, platná od září 2016. Namísto Akreditační komise byl zřízen Národní akreditační úřad (NAÚ), jehož základní činností je podobně jako v minulém období akreditace studijních programů a akreditace práv konat habilitační a profesorská řízení.

 

Nově byla zavedena institucionální akreditace v oblasti vzdělávání, jejíž udělení umožňuje příslušné vysoké škole akreditovat studijní programy v  rámci svých vnitřních pravidel. Proběhne-li akreditační proces bez problémů, uděluje se institucionální akreditace na dobu 10 let. Akreditační proces je velmi náročný a vyžaduje, aby vysoká škola zaručila, že vnitřní akreditace naplní všechny podmínky vyžadované zákonem a bude naplňovat standardy pro akreditace stanovené vládním nařízením. Významný požadavkem je prokázat zřízení a funkčnost vnitřního/institucionálního systému zajišťování kvality a činnost Rady pro vnitřní hodnocení, která se stala novým samosprávným orgánem vysoké školy. Hlavním cílem změny bylo poskytnout vysokým školám, které budou schopny splnit předem stanovené náročné požadavky, ponechat odpovědnost za kvalitu činností jejich vnitřním systémům a poskytnout jim poměrně dlouhé stabilní období bez nároků na prokazování odpovědnosti za kvalitu svých činností na národní úrovni. Z pohledu výše uvedených účelů zajišťování kvality platí již výše uvedená, nadále se na národní úrovni prosazuje pojetí kvality jako prahových standardů (akreditace), které musí být naplněny. Na této úrovni NAÚ v souladu se zákonem kontroluje plnění zákonných povinností v oblasti zajišťování kvality, mezi nimiž je rovněž požadavek zlepšovat systém zajišťování kvality všech činností a naplňovat cíle strategického záměru. V rámci této činnosti může NAÚ uložit nápravná opatření, pokud zjistí nedostatky, patrně ale také může doporučit, jak a co zlepšovat a tudíž alespoň do určité míry uplatnit hodnocení kvality za účelem zdokonalování.

Za velmi důležitou změnu je potřeba považovat důraz na zavedení a rozvoj vnitřních systémů zajišťování kvality vysokých škol. Na této institucionální úrovni lze velmi dobře využít pojetí kvality jako vhodnosti k danému účelu a na základě zákonného požadavku plnit cíle strategického záměru rozvíjet „měkkou“ variantu zajišťování kvality, která je zaměřena ke zdokonalování činností vysoké školy.

Hodnocení kvality vysokých škol

George Tesar  

Poslední mezinárodní trendy ve vysokoškolském vzdělávání naznačují, že sociální, ekonomické a technologické faktory mění vysoké školy a příležitosti, které nabízejí. Měnící se životní styl lidí všech věkových kategorií také od vysokých škol vyžaduje, aby byly těsněji spjaty s jejich vzdělávacími potřebami, sociálního, ekonomického a technologického rázu, aby mohli lépe fungovat v propojeném světě.

V této souvislosti je kvalita vysokých škol neurčitý pojem náhodně definovaný veřejnými nebo soukromými agenturami a organizacemi v závislosti na jejich zaměření na vzdělání. Státní vysoké školy mají sklon definovat kvalitu v širokých sociálně zaměřených cílech. Např. některé státní university v Evropě a Severní Americe definují kvalitu svého vzdělávání podle toho (1) jak jsou schopni jejich absolventi fungovat ve vlastním kulturním a společenském prostředí, a (2) jak jsou jejich absolventi dobří v profesích, které si vybrali. Soukromé university na celém světě definují kvalitu v kontextu s jejich tradičními hodnotami a společenskou orientací. Soukromé university založené na určitém náboženství určují kvalitu podle toho, jak se jejich absolventi: (1) zapojují do náboženského světa, (2) jak fungují ve společnosti, a (3) jak aplikují své znalosti a dovednosti.  Řídící pracovníci jak na státních, tak soukromých universitách používají k určování kvality svých programů a kurzů úsudek. Veřejné a soukromé agentury a instituce používají různé definice obsahující kvantifikovatelné ukazatele kvality.

Protože vysoké školy pracují v rychle se měnícím ekonomickém, sociálním, technologickém, a hlavně politickém prostředí, jsou na ně kladeny větší edukační požadavky. Současně změny v prostředí vytvářejí větší tlak na instituce, aby získávaly finanční zdroje, prováděly výzkum, publikovaly a vyvíjely nové programy a kurzy. Ze společenského hlediska musí university zaujmout výraznější vzdělávací roli. Kvalita se stává sledovaným aspektem jejich činnosti; jak viditelné university a jejich absolventi jsou? Pokud jsou jejich absolventi viditelní ve veřejném a soukromém životě, pak instituce představuje vysokou kvalitu. Jestliže instituce reprezentuje vysokou úroveň řešení společenských problémů prostřednictvím výzkumu, např. zdravotních, zlepšení života lidí nebo pokrok ve vědě— instituce je vysoce kvalitní.  Také tradice hraje významnou roli v určování kvality.  Starší, dobře zavedené instituce jsou všeobecně vnímány akademiky a vládními úředníky jako vysoce kvalitní instituce.

Zajímavým faktorem týkajícím se kvality, který je diskutován vládními úředníky, konzervativními akademiky a nejvýše postavenými manažery, a někdy také v jiných sociálně-ekonomických skupinách, je otázka loajality. Loajalita k instituci a akademickým a sociálním sítím je pěstována.  Takové vysoké školy se nemusí bát hodnocení kvality, protože vědí, že jsou vysoce kvalitní (Harvardský, Sorbonnský nebo Cambridžský model).

Problematika akreditace, někdy zmiňovaná jako “normalizace,” má malý přínos k určení kvality. Akreditace pouze stanovuje předběžné standardy, které mohou nasměrovat některé instituce dolů z jejich dřívějších vyšších pozic nebo jiné nahoru k novým pozicím.  Akreditace také směřuje k přizpůsobení obsahu programů a kurzů jednomu předepsanému standardu. Všeobecně se má za to, že akreditace zvyšuje kvalitu. Nebylo však provedeno dost výzkumů, aby bylo možné jasně uzavřít, že akreditace vede ke zvýšené kvalitě.